ČESKÉ NEZÁVISLÉ DOPRAVNÍ SDRUŽENÍ
Czech Independent Transport Association, Tschechische unabhängige Verkehrsgesellschaft
WWW.CNDS.CZ
Sarajevo - Bosna a Hercegovina
Foto, text, grafika: Jan Čihák
Sarajevo je hlavním a největším městem Bosny a Hercegoviny a nachází se v geometrickém středu této země. Rozkládá se v kotlině obklopené lesnatými pohořími Jahorina, Bjelašnica a Ozren v nadmořské výšce kolem 500 m. Jeho název pochází z tureckého výrazu Saraj-ovasi, přičemž „Saraj“ znamená „palác“, tudíž by se jeho původní název dal přeložit jako „Město paláců“. Městem protéká říčka Miljačka, na jeho jižním okraji se tyčí majestátní hora Trebević s vrcholem ve výši 1672 m.
Město má podle různých pramenů mezi 300 až 400 tisíci obyvateli, což oproti roku 1991 činí pokles o zhruba 100 tisíc lidí. Sídlí zde centrální úřady státu i města, řada škol včetně univerzity, kulturních institucí a zahraničních ambasád. Město bylo a znovu se stává významným centrem potravinářského, strojírenského a farmaceutického průmyslu. V okolí byly na vysoké úrovni provozovány zimní sporty, v roce 1984 se zde konaly Zimní olympijské hry. Město a okolí má nesporný turistický potenciál daný překrásnou přírodou a pozoruhodnými památkami od nejstarších dob přes turecké a rakouské epochy po současnost.
Na počátku devadesátých let dvacátého století došlo k rozpadu Jugoslávie provázeném občanskou válkou, která neušetřila ani Bosnu a Hercegovinu. Samotné Sarajevo bylo v letech 1992- 1995 celkem 1335 dní v totálním obklíčení jugoslávskou armádou a bosenskosrbskými paravojenskými jednotkami, které z okolních hor a svahů prakticky nepřetržitě ničily město střelbou z tanků, minometů a automatických zbraní a vraždily jeho obyvatele. Katastrofální situaci obklíčeného města pod palbou, bez elektřiny, plynu, vody a potravin, nebyl vyspělý a demokratický svět schopen řešit až do roku 1995, kdy došlo k podepsání Daytonského míru. V současnosti se Sarajevo dále vzpamatovává z války, většina budov se opravuje. Avšak třeba Vijećnici v centru města, zemské knihovně, již nikdo nikdy nenahradí téměř veškeré cenné bosenské literární památky od nejstarších dob, které v ní shořely na popel po srbském útoku zápalnými střelami. Celkové škody se pohybují prý v desítkách miliard euro a návrat stavu celé Bosny na předválečnou úroveň potrvá minimálně dvacet let. V samotném Sarajevu zahynulo kolem 12 000 lidí a na 50 000 jich bylo zraněno, často přišli o končetiny, skončili na vozíku apod. V současnosti je ve městě znát návrat aktivního vyznání islámu, slovansky vyhlížející modrooké holky zamotané do záclon od hlavy až k patě nejsou ničím neobvyklým. Veskrze jsou ale k sobě všichni velice slušní a tolerantní. Rada pro turistu – moc prostě necivět. Po pár hodinách si na to zvyknete.
Nakonec už jen pro ilustraci dva děsivé vtipy ze Sarajeva z dob obklíčení:
1. „Jaký je rozdíl mezi Sarajevem a Osvětimí? – V Osvětimi nebyl nedostatek plynu.“
2. Jde chlap během krátkého příměří po ulici a vidí nějakého dědu, jak krumpáčem kope obrovskou a hlubokou jámu v chodníku. Udiveně se ptá dědy, co to má znamenat. Ten mu povídá „No, musím najít nějaký pramen ropy, jinak nám nikdo na světě nepomůže!“

Historie městské dopravy v Sarajevu se datuje od konce devatenáctého století. V roce 1884 začala jezdit po městě koněspřežná tramvaj, která v roce 1895 ustoupila tramvaji elektrické. Tehdejší rozchod činil 1000 mm a celková délka tratí činila cca 3 km. Po druhé světové válce se město začalo rozrůstat do kotliny směrem na západ, přičemž vyvstala potřeba nové úrovně dopravních prostředků. Proto bylo započato se stavbou moderní tramvajové rychlodráhy na klasickém rozchodu 1435 mm v západovýchodní ose. Dne 9. října 1960 se prý na 50 tisíc obyvatel Sarajeva přišlo rozloučit se svou starou úzkorozchodnou tramvají, která „odešla na penzi“. Zpočátku byly na tramvajové rychlodráze provozovány americké PCC tramvaje původem z Washingtonu, které procházely nejrůznějšími přestavbami (prý i na kloubové verze apod.), leč nedostatek dostupných materiálů znemožňuje udělat si přesnější představu. Od roku 1967 začali být „Washingtoni“ nahrazováni tramvajemi z produkce československého výrobce ČKD – nejprve typem T3 a poté výhradně vozidly K2. Městskou hromadnou dopravu provozuje podnik JKP GRAS, což je místní Dopravní podnik.
Současná síť tramvají v Sarajevu se podle dostupných údajů nijak zvlášť za několik posledních desetiletí nezměnila. Základem je zhruba 12kilometrová téměř rovná trať ve středu veleširoké hlavní ulice Sarajeva, která na východním konci, v oblasti Starého města, přechází ve zhruba tříkilometrovou jednokolejnou smyčku, projížděnou proti směru hodinových ručiček. Koleje jsou v této oblasti vedeny v pravé části vozovky, těsně u chodníku. Mimoto existuje krátká odbočka k nádraží měřící asi 500 metrů a zhruba stometrová spojovací trať v ulici Skenderija na počátku Starého města, kde se otáčí jedna z linek. Dále se na trati zhruba uprostřed délky nachází několik obratišť a la Most, Dopravní podnik. Vzhledem k válečným událostem a bídné ekonomické situaci v oblasti Balkánu ani zde tramvaje nemohou být důkladně udržovány. Většina kolejí pochází z doby před dvaceti i více lety a stupeň opotřebení je skoro neuvěřitelný, hlavy kolejnic jsou běžně sjeté o 1-2 cm naprosto do roviny. Nedávno byl opraven jednosměrný úsek na Starém městě, kde je jízda mnohem příjemnější a klidnější. Jinak se cesta sarajevskou tramvají podobá slavnému Maslostroji z filmu Voskovce a Wericha, vozidlo při vyšší rychlosti létá a hopsá do všech směrů a vydává podivné zvuky a rány. Na řadě míst podél trati však bylo možné spatřit po stranách složené kolejnice, takže zřejmě budou prováděny výměny, protože jsou skutečně potřeba jako sůl. V centru města jsou použity žlábkové kolejnice, na zbytku sítě, kde trať probíhá středem ulice na vlastním tělese, jsou většinou koleje železničního typu. Na jednom místě pod pražci v délce několika desítek metrů dokonce teče potůček :-P Existují i velmi ambiciózní plány na odbočnou trať do čtvrti Dobrinja, která má zhruba velikost ústecké Severní Terasy a stávající dvě trolejbusové linky nezvládají. V místě odbočení ze stávající trati již jsou dokonce vloženy kolejové oblouky. Dalším plánovaným prodloužením je trať z dosavadní konečné Ilidža na jihozápad, do čtvrtí Hrasnica a Sokolovići. Tato prodloužení jsou přinejmenším zakreslena v řadě plánů města atd. V provozu jsou následující linky:
Č. linky Trasa linky Doba provozu Interval pd (min) Interval so/ne
1 Baščaršija - Željeznička stanica pd, so:6,00-23,00
ne:7,00-21,30
12-17 18/18
2 Baščaršija - Čengić vila V létě mimo provoz - -
3 Baščaršija - Ilidža pd: 5,00-00,00
so, ne: 6,00-00,30
4-11 4-11/4-11
4 Ilidža - Željeznička stanica pd, so: 6,00-18,00
ne: 8,00-20,00
12-22 22/32
5 Baščaršija - Nedžarići pd špičky 13 -/-
6 Ilidža - Skenderija pd: 7,00-19,00
so, ne: 10,00-16,00
8 17/17
pd = pracovní dny

V době mé návštěvy Sarajeva, v polovině srpna 2006, platil zjevně jakýsi letní jízdní řád. I tak se ale jezdilo víceméně na dohled a často musela tramvaj vyčkávat před zastávkou, až ji předchozí opustí. Přesto jsou tramvaje zejména ve špičce plné až přeplněné. Vozový park se dle údajů dopravního podniku sestává z 82 vozů, přičemž jich je nasazováno kolem 55. Valnou většinu vozového parku tvoří nám známé K2. Sarajevskou specialitou bylo vždy umísťování pantografu nad třetí podvozek, nikoli nad první jako u nás. Důvodem byl zřejmě fakt, že u původních PCC vozů byly rovněž pantografy na vozidlech vzadu a nějak se to „vžilo“. Krom toho má ještě řada tramvají stahovací lanko od pantografu ze střechy svedené do klasického trolejbusového stahováku na zádi vozidla. U vozů nově rekonstruovaných jsou ovšem pantografy umísťovány opět „normálně“, tzn. dopředu. Rekonstruované vozy mají často velmi pěkné celovozové reklamy. Řada jiných vozů bohužel budí obavy, že se za jízdy i s cestujícím publikem rozpadne na prvočinitele, jejich zchátralost je pro našince šokující. Kromě vozů K2 tu mají řadu vídeňských tramvají, které zjevně tvořily soupravy mv+vv (odstavené za plotem vozovny). Dále mají několik vozidel KT8D5, tuším odkoupených z Košic, a moderní velmi pěkné přestavby SATRA II a SATRA III (s nízkopodlažním článkem). Za plotem vozovny jsem rovněž zahlédl jednu velmi zchátralou tramvaj T3, a dokonce prý existuje i jeden zachovalý exemplář původních amerických PCC vozů, vedený jako historické vozidlo. Ten jsem žel neměl možnost spatřit, snad příští rok.
Trolejbusová doprava v Sarajevu je relativně mladá. Měla být otevřena před zahájením zimní olympiády v roce 1984, ale z různých důvodů provoz začal až o několik měsíců později. Trolejbusová trať vede z velké části paralelně s tramvajovou, na protějším jižním břehu řeky Miljačky. V provozu je pět linek, shrnutých v následující tabulce:
Č. linky Trasa linky Doba provozu Interval pd (min) Interval so/ne
101 Otoka - Drvenija (Austrijski trg) pd, so, ne: 6,00-23,00 11 20/20
102 Otoka - Jezero pd, so, ne: 6,00-23,00 12-18 14-18/14-18
103 Dobrinja - Drvenija (Austrijski trg) pd, so, ne: 6,00-23,00 3-6 8-10/8-10
104 Alipašino polje - Drvenija (Austrijski trg) pd, so, ne: 6,00-16,30 8-17 25/25
107 Dobrinja - Jezero pd, so, ne: 6,00-23,00 14-22 20-22/22-27
pd = pracovní dny 

Ve výsledku je tedy provoz celkem hustý a vozy plné až přeplněné. Vozový park představuje všehochuť a směsici všeho, co se kde po Evropě našlo a dalo levně koupit. Původní park vozidel 14Tr a Škoda/SANOS vzal většinou za své v době války a vlivem zubu času. V provozu byly v době mé návštěvy spatřeny tyto typy: archaické kloubové vozy MAN z Německa a modernější tříosé sólo vozy MAN odtamtéž, a jeden kloubový vůz Škoda/SANOS. Za plotem vozovny bylo vidět odstavené Sanosy, Škodovky 14Tr i 21Tr... těžko říct, jsou-li odstavené jen po dobu prázdnin, nebo na rozpadnutí. Trolejbusové vedení je v naprosté většině zbrusu nové, přičemž je překvapující, že žádné složité armatury se nekonají. Uchycení trolejí je pevné a jednoduché, pomocí jakýchsi upevňovacích prvků, které připomínají kolíčky na prádlo naležato. Asi jsou z plastu, neboť musí plnit i fci izolátoru. V obloucích jsou využity opět pevné úchyty podobné těm např. v Moskvě, tvoří jakési obloukovité„branky“ nad vodičem a vzájemně jsou spojeny plastikovou tyčinkou, jaké byly svého času na delta závěsech mezi Krásným Březnem a Neštěmicemi. Zjevně zde vyznávají heslo, že škoda každé marky, která padne vedle. V horku se ovšem s trolejemi dějí divy, ve čtvrti Dobrinja jsem viděl prověsy, za které by se nemuseli stydět provozovatelé vedení vysokého napětí nebo majitelé zmoklé prádelní šňůry. Přesto trolejbusy jezdí velice svižně a nebyl jsem svědkem jediného vypadnutí sběračů. Ostřejší průjezd vozidla veškerou nádheru nad ulicí na pár minut slušně rozhoupe. Když už tak píšu o sběračích, zajímalo by mě, jak se nasazují. Oproti našim zvyklostem totiž nejsou stahovací lanka uchycena za botkou, ale skoro u základny sběrače. Stahováky se u těchto německých trolejbusů nevedly, lanka připomínající šňůru od švihadla byla zastrčena za jakési háčky na zadním čele vozu. Rovněž v případě trolejbusů se hodně mluví v místních médiích o modernizaci vozidel, v brzké budoucnosti by měla být také obnovena meziměstská trať ze Sutjesky do Vogošće, asi osm kilometrů severně od Sarajeva (mimo jiné se v té obci nachází automobilka Škoda). Zase je zakreslována už i v mapách apod. Ovšem s ohledem na balkánskou mentalitu je nutno brát toto s rezervou.
Autobusová doprava v Sarajevu čítá 25 linek autobusových a 24 linek minibusových. Autobusy obsluhují různá vzdálenější předměstí, ale rovněž i doplňují tramvaje a trolejbusy. Příkladem byla linka 31E, která jezdila zhruba v desetiminutovém intervalu na trase Dobrinja – Staré město, v obsazení patnáctimetrovými nízkopodlaž. autobusy MAN. Jízdní řády se u autobusových linek pohybují v rozmezí deseti minut až dvou spojů denně. Ve městě se nachází několik velkých přestupních bodů, kde autobusy navazují na tramvaje nebo trolejbusy: Ilidža, Austrijski trg, Sutjeska, Otoka apod. Vozový park je rovněž pestrý a rozmanitý. Velkou část tvoří autobusy MAN sólo 12metrové verze v modrožlutém nátěru dopravního podniku. Jedná se o dar Japonska. Ty mají zjevně nejslabší možný motor, neboť při jízdě do prudšího kopce se jelo na jedničku, krokem, a autobus řval a pšoukal jako v posledním tažení. Dále jsou v provozu české Karosy, maďarské IkarBusy a Ikarusy, MANy a Mercedesy v různé fázi ojetosti, veteráni Gräf Stift, a kdo ví co jsem ještě neměl možnost vidět. Jinak velká zajímavost je, že na rovinatých a frekventovaných linkách z Ilidže do dalších obcí byly nasazovány kloubové duobusy Mercedes z Esslingenu, ale pouze v dieselové trakci! Na střeše byly ještě sběrače, ale bez botek a obalené nějakou modrou páskou nebo igelitem. Jezdily kupodivu svižně a uvnitř se sedělo pohodlně, ale z venku byl hluk motoru velmi extrémní. U ojetých vozidel je ještě taková malá zajímavost, a sice ponechání veškerých původních německých polepů a reklam vně i uvnitř vozidla. Tudíž vedle bosenského nápisu, aby si cestující postoupili dále do vozu, se skvěl německý text varující před jízdou načerno s tím, že „40 Euro je hodně peněz“... až to jednoho dezorientovalo. Poslední významnou součástí sarajevské MHD jsou minibusy. To jsou "prckové" pro cca 20 cestujících od nejrůznějších výrobců, mně se zdálo, že dominuje mně neznámá turecky znějící značka Otoyul. Tyto minibusy jsou nasazeny na linkách po okolních kopcích a svazích nad městem, kam by nic většího zjevně nemohlo vyjet. Jednu takovou jízdu jsem absolvoval, a když jsme se řítili asi padesátkou po silničce široké tak dva metry padesát ze srázu snad 45 stupňů, řidič pokuřoval, držel volant jen jednou rukou a dveře nechal kvůli vedru otevřené, tak člověka chuť po dobrodružství malinko přecházela. Ale byl to každopádně zážitek. Sarajevská MHD má i své zvláštnosti. Nečekejte příliš značené zastávky a už vůbec nepočítejte s jízdními řády. Většina linek jezdí tak často, že déle než deset minut budete těžko čekat. Na nejdůležitějších zastávkách lze nalézt cosi jako výpis intervalů na jednotlivých linkách. Rovněž na webových stránkách dopravního podniku se dočkáte pouze soupisu odjezdů z daných konečných stanic. U tramvají lze zastávku vystopovat podle skleněného přístřešku, v případě trolejbusů a autobusů narazíte většinou na zastávkový záliv, kde bezprizorně postává hlouček lidí. Tudíž se připojte a čekejte s nimi, ono určitě nakonec něco přijede. Místní občané jsou na to zvyklí, při čekání si zalezou před ostrým balkánským sluníčkem pod nejbližší strom, zakouří si, proberou novinky a místní drby, a když se autobus vynoří zpoza rohu, s výkřiky cílové zastávky („Buća potok! Buća potok!“) do něj naskáčou a odjedou. Jinak jsou ale k sobě lidé celkově velmi zdvořilí, narozdíl od řady ústečanů nepáchnou a chodí velice dobře a čistě oblečeni, pravidlem je ptát se, má-li sedící člověk vedle sebe sedadlo volné. Babky jsou velmi hovorné a mívají tendenci chtít po vás, abyste jim svěřili batoh na klín, protože se jim zdá, že ho máte těžký. Jízdné v sarajevské MHD není zrovna levné. Ceny jsou celkem maskované, na webových stránkách DP visí ne zrovna aktuální ceník, je nutno dopídit se detailů v terénu. Každopádně se začíná na cca 1,60 KM (konvertibilní marky – 0,5 eura) za osobu a jízdu, existují i levnější zpáteční. Denní jízdenka přijde na 5,30 KM. Tu doporučuji, zůstáváte li více než den. Co jsem zahlédl, měsíční jízdenka pro městskou zónu je za 50,00 KM, což je 25 Euro, a to už je balík. Pokud budete mít do Sarajeva cestu, nezkoušejte ani omylem jezdit načerno! Revizorů chodí jako much, skutečně. Jinak k systému jízdenek – rovněž velmi pestrý. V tramvajích se používají jízdenky s magnetickým proužkem, které se označují ve velkých čtecích strojcích na začátku a konci vozidla (v každé kloubové tramvaji jsou dva). S dvojitým zakvíkáním ji vcucne a vyplivne zpět. V trolejbusech se používá klasický MOC systém, přičemž se „cvaká“ pod dozorem řidiče. Z toho všeho plyne, že jednotlivá jízdenka z tramvaje se nedá použít v trolejbuse a naopak. V autobusech jsem žádné označovače nezaznamenal. Zde se platí jednotlivé jízdné přímo řidiči. Co se týká celodenní jízdenky, jedná se o lístek, na který prodavačka zaškrtne dotyčný den a měsíc, na zadní straně ještě jednou napíše datum a místo prodeje. Tento lístek se dále již nijak neoznačuje a pouze se překládá revizorům, kteří chtějí vidět i jeho zadní stranu. Upozornění – denní jízdenky není možné koupit předem, ale vždy pouze na dotyčný den. Jízdenky včetně denních se prodávají v kioscích označených logem dopravního podniku, jeden se nachází například na zastávce linky č. 6 Skenderija v centru města, další u nástupiště linky č. 3 na konečné Ilidža. Snad by měl být i jeden před hlavním nádražím.
Železniční doprava nemá v Sarajevu valný význam. Celkem jsem na vývěsní tabuli obřího nádraží napočítal dvanáct párů vlaků denně. Při příjezdu do Sarajeva je vidět obří ranžír Rajlovac, který je doslova hřbitovem desítek až stovek vagonů a lokomotiv, všechny vyhořelé, rozbité a proděravěné dírami z těžkých zbraní. Sarajevo prý bývalo velmi rušným železničním uzlem, ale to už je dávno...
Sarajevo má dále i mezinárodní letiště, které se nachází na jihozápadě města mezi čtvrtěmi Dobrinja a Butmir. Lze tam doletět i přímými spoji z Prahy. Pokud si rezervujete hotel někde v Ilidže a okolí, přistávajících letadel si užijete měrou vrchovatou.
Za zmínku by snad stála i kabinková lanovka (bosensky „žičara“), která dříve spojovala centrum města kousek od Vijećnice s vrcholem hory Trebević. Na mapě města je precizně zakreslená, ale v reálu jsem z ní nenašel víc, než dva žluté stožáry v dáli a zarostlé schodiště, které (jak mi prozradil ochotný majitel blízké večerky) kdysi vedlo k dolní stanici. Stala se jednou z obětí oné nesmyslné občanské války. Existují prý plány na její obnovu, ale do té doby ještě uteče hodně vody.

Celkově lze říci, že MHD ve městě Sarajevě je velmi zajímavá a pro středoevropana neobvyklá záležitost, která určitě stojí za návštěvu, budete-li mít cestu do Bosny. Držím místním palce, aby se jim podařilo dostat své tramvaje, trolejbusy a autobusy na mnohem lepší úroveň, jakou si toto pozoruhodné město obklopené překrásnou přírodou a obydlené pozoruhodnými přátelskými lidmi zasluhuje. Příští rok bych tam rád vyrazil znovu, a každému, kdo se zajímá o více než povalování na pláži, návštěvu Sarajeva doporučuji. Užijete si vrchovatou měrou nejen zajímavého dopravního systému, ale i úžasných přírodních scenérií, kopců, nádherných staveb a historických památek, zvláštních kontrastů, milých lidí, s nimiž se i s pouhou znalostí češtiny dá domluvit, a i skvělého jídla a chutného piva. Ceny se dají srovnat s těmi v Česku. A na závěr pár rad pro cestovatele: Informace lze získat na řadě míst na webu, např. bosna.unas.cz nebo stránky českého velvyslanectví v Sarajevu. Jenže některé mohou být neúplné či už neaktuální.... První věc – stačí vám pas. Víza byla zrušena. Budete-li chtít jet vlakem, je to relativně nejlevnější, a nejste časově vázáni, neboť spojení fungují denně. Cesta tam: nějak se dostaňte do Prahy (ať vás někdo třeba hodí autem), odjezd 7,37 EC Jaroslav Hašek z Prahy hl.n., příjezd v 14,20 do Budapešti Keleti. Pak musíte jet metrem na konečnou do stanice Nádraží Déli, kde lze uschovat bagáž, v klidu koupit jízdenku do Sarajeva na mezinárodní pokladně, a vylézt na nedaleký hradní kopec s parádním výhledem. Vlak z Budapešti Déli jede v 17,40, je to IC Sopianae. Nastupte ale do prvních dvou vagonů, zbytek vlaku bude odpojen na hranicích Maďarska ve městě Pécs. Cena jízdenek: zpáteční Ústí n.L. – Budapešt (In-Karta) s místenkami tam i zpět byla za 1914,- Kč. Zpáteční z Budapešti do Sarajeva včetně povinné místenky Budapešt-Sarajevo byla za 13585,- Forintů. Musí se koupit až v Budapešti. A raději na nádraží Déli, tam je klid, na Keleti to neustále vypadá, že u pokladen probíhají demonstrace. Pokladní mluví anglicky. Můžete platit kartou, mě to vyšlo v korunách na něco málo přes 1400,-. Rezervace zpátky ze Sarajeva do Budapešti není nutná a nikdo vám ji neprodá, ono je to stejně fuk už při cestě tam, funguje systém kdo dřív přijde, ten dřív mele. Anebo taky ne. V rozporu s tvrzením na stránkách sarajevské ambasády, že ve vlaku je tak deset osob, se v letním období připravte na to, že toho moc nenaspíte. Oba dva vagóny byly plné. Navíc neustále courají průvodčí či pohraniční kontroly. Titul debilů roku u mě vyhráli bosenskosrbští pohraničníci, na ty pozor. Neumějí ani slovo jinak než srbsky, a rádi hnusně prudí a vyhrožují. Klid nastává asi až 4 hodiny před příjezdem do Sarajeva, při průjezdu Bosnou. Hodně Maďarů tímto vlakem jezdí k Jaderskému moři, navíc se Sarajevo stává zjevně módou mladé generace západních turistů. Ale budete-li mít štěstí, seznámíte se s moc zajímavými lidmi, jako se to stalo mně. Do Sarajeva přijedete v 5,30 ráno. My měli dvouhodinové zpoždění, takže už bylo v těch půl osmé vše otevřeno. Místní měnu si v pohodě můžete vybrat z mraků bankomatů např. na ulici Ferhardija, berou karty VISA, VISA Electron, Mastercard, Maestro atd. A pak jděte dospat do místa ubytování :-) Co se ubytování týká, hotel se dá pořídit i za 15-17 €. V centru se samozřejmě nedoplatíte, chce to trochu koumat. Já jsem za jednolůžák ve tříhvězdičkovém hotelu se snídaní v Ilidže platil 22 € na noc. Samozřejmě snad je možno i sehnat ubytování levněji v privátech, ale s tím nemám moc zkušeností. Každopádně snad mejlem poradí turistická agentura Sarajeva, komunikují i anglicky. Cesta zpět ze Sarajeva: noční rychlík do Budapešti odjíždí denně ve 20,30 z druhého nástupiště, levé koleje sarajevského nádraží. Nedivte se jednomu jedinému vagónu, druhý připojí po chvíli z rozebraného rychlíku z Ploće od moře. Platí, že je dobře být aspoň 40 minut před odjezdem na místě, pokud si chcete vybrat, kam si sednete. Opět budete mít velmi pestrou společnost. Já měl v kupé sarajevskou rodinu jedoucí do Osijeku za příbuznými, Francouze, Dána a Argentince, a bylo to super. Prima pokec. Do Budapešti přijedete těsně po deváté ráno, opět na nádraží Déli, a z nádraží Keleti vám v 10,50 jede Hungaria, což znamená přímý spoj bez přestupů až do Ústí, kde budete před sedmou večerní. Po městě Sarajevě se dá orientovat celkem snadno, koupil jsem si v knihkupectví mapu za 10 KM a hned bylo vše veselejší, jen má peněženka ne.... zkuste splynout s davem, lidé jsou skutečně pohodoví, až flegmy, a na můj vkus dost bordeláři. Pokud vám budou tvrdit, že neumí njemački ani ejngliski, zkuste to pomalu česky, mám pocit, že se tím prostě baví. Naučte se pár chorvatských slov a frází, a mluvte „bosanski“, ne srbochorvatsky. Je to to samé, ale jde o název jazyka. Moc nevejrejte, prohlížejte decentně, přes minimální pouliční kriminalitu bacha na doklady a peněženky. Nefoťte žádné vládní budovy nebo velvyslanectví, zpravidla před každým sedí strážný v boudičce, a nemívá smysl pro humor. Nefoťte ani vojenské a další strategické objekty a hlídky. A když, tak hodně z dálky a ať vás přitom nikdo moc nevidí. Nechovejte se přezíravě, sarajlije jsou vzdělaní a mají za ušima, navíc většina praktických detailů vám stejně bude připomínat českou realitu. Nelezte zbytečně do mešit a kostelů v době bohoslužeb, budete si připadat jako blbci. Opatrně při přecházení ulic, řídí se tam trochu divočeji. Neloupatelné ovoce před snědením pořádně umyjte pod tekoucí pitnou vodou, na bosenském venkově jsou trochu jiné standardy hygieny než u nás. Chcete-li nakupovat „po našem“, u konečné trolejbusů Otoka je hypermarket Merkur, 500 m severně od zastávky tramvají „Malta Bosne“ je hypermarket Merkator. Tentýž je i v Dobrinje. Pokud vyrazíte do přírody, nejlépe se poptejte v turistické kanceláři, držte se používaných a zpevněných cest a silnic. Rozhodně nelezte skrze zpustlá, křovinami porostlá pole a louky a do zřícenin domů, mohli byste narazit třeba na nášlapnou minu, ač je okolí města již v naprosté většině „čisté“. Vždy platí, že takové zpustlé místo je něčím podezřelé, protože okolí bývá už zpravidla obdělané. Vezměte si kšiltovku nebo krém na opalování i na polodenní procházku, balkánské sluníčko umí oloupat nos. Usmívejte se, odpovídejte na zvědavé dotazy. Češka republika má dobrý zvuk. Naproti tomu nemají moc rádi Američany, Němce, Rusy a Srby. Za žádných okolností se nepouštějte do politických, národnostních či náboženských debat a kritiky!!!!!!! Válka zanechala v lidech stále krvavé rány, skoro každý ztratil někoho v rodině, byl zraněn nebo přišel o byt či dům a existenci. Pokud vyrazíte do Bosny, přeju vám spoustu fajn zážitků v téhle pozoruhodné zemi, kde se míchá celý svět v jedno :-) Místní potřebují hosty, kteří mají srdce a mozek, a trošku jim podpoří místní turistický ruch svými pár utracenými konvertibilními markami.
::Úvod ::Redakce ::Kontakt